Krize bydlení v Praze postihuje všechny, pro uprchlíky a další migranty je však situace ještě závažnější
“Krize bydlení” je sousloví, které se ve veřejném diskurzu objevuje stále častěji. Za posledních několik let nájmy v Praze vystoupaly na téměř stejnou nebo i úplně stejnou úroveň jako v západních velkoměstech, zatímco platy jsou stále výrazně nižší. Jak tato situace dopadá na uprchlíky a další migranty?
Aktualizováno 9 října, 2024
Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy (IPR) v jedné ze svých posledních analýz zveřejnil výsledky srovnávání kvality života v dvanácti Evropských městech podobné velikosti jako Praha. (Další města byla: Budapešť, Vídeň, Stockholm, Milán, Amsterdam, Barcelona, Kodaň, Bukurešť, Mnichov, Varšava, Sofie, pozn. autorky). Mezi těmito městy se Praha stala absolutním vítězem v nedostupnosti bydlení. Tzn. lidé zde platí za bydlení nejvíce ze všech zkoumaných měst v poměru ke svým platům. Ve zkratce je tak situace velice náročná pro kohokoliv, kdo má třeba jen průměrný plat a bydlí sám.
Pro uprchlíky z Ukrajiny, ale i jiné migranty, je pak tato situace ještě náročnější. Nepotýkají se pouze s vysokou cenou za pronájem, ale i s faktem, že jim málokdo byt pronajmout chce. “Pocházíme z pohraničního města Černihiv. V České republice jsme více než 2 roky. Pořád ale bydlíme na ubytovně. Na Ukrajině jsem pracovala jako realitní makléřka. A nedávno jsem dostala nabídku pracovat pro realitní kancelář tady v Praze. Chceme zůstat v Čechách, hlavně kvůli synovi, protože si zaslouží normální život,” říká paní Naděžda, která je sama se svým synem a už přes rok a půl se snaží najít pronájem. Nájmy jsou tak vysoké, že se domluvila s kamarádkou a hledají ubytování spolu. Její kamarádka je také z Ukrajiny a také se synem. “Je s podivem, že nikoho nezajímá, jak budeme od září platit 18 tisíc za pokoj. A jak zaplatíme 15 000 korun za byt? A nevadí ani fakt, že sedmileté dítě žije jeden a půl roku vedle alkoholiků a narkomanů. Lidé se bojí kolem naší ubytovny projít, ale já tam bydlím se svým dítětem. A normální bydlení nám nikdo nechce pronajmout. Nerozumím tomu,” dodává paní Naděžda na adresu stavu ubytovny samotné.
Podle analýzy PAQ research 57 procent uprchlíků z Ukrajiny žije pod hranicí efektivní příjmové chudoby, kdy jsou nejvíce ohroženy rodiny s dětmi a senioři.
“Polovina domácností v příjmové chudobě má příjem z práce a 62 % pobírá HUD (humanitární dávka, pozn. autora). Chudobou trpí častěji ti, kdo nepracují, senioři a rodiče samoživitelé, kteří mají omezené možnosti pracovat. Z pracujících pak nejčastěji pracovníci ve službách a prodeji (56 % z nich).”
Oproti tomu chudoba ohrožuje 9-10 procent Čechů. Chudobou tedy netrpí pouze ti, kteří nepracují, ale i ti, kteří se snaží zapojit do pracovního procesu v České republice. Zde je pak samozřejmě nutné podotknout, že stále velké procento příchozích pracuje pod svojí kvalifikaci, což také ovlivňuje výši jejich příjmů. Nedostatek příjmů je zásadní pro to, zda si rodina nebo jednotlivec bude moci dovolit hledat nájemní bydlení. V mnoha případech tak lidé zůstávají na ubytovnách, které ale samy o sobě nejsou nutně levnější než bydlení v nájmu, jak jsme již psali v našem dřívějším článku. Po zaplacení všeho, co musí zaplatit, se svými příjmy hospodaří lidé na ubytovnách často s částkou nižší než existenční minimum. To je, dle definice MPSV, minimální hranicí peněžních příjmů, která se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití.
Paní Julii je 72 let a pochází Luhansku. Hned na úvod našeho setkání vyjadřuje velký dík České republice, že jí a ostatním uprchlíkům pomáhá.
“Ti, co mohli odjet a mají se kam vrátit a mají peníze, aby mohli žít na Ukrajině, se už vrátili. Já jsem z Luhansku a abych se dostala domu, tak musím přes Moskvu. Když člověk jede do okupovaných oblastí, tak se prochází přísnou kontrolou. Policie si může vzít telefony a prozkoumávají zprávy a veškerou komunikaci a je také potřeba policii zaplatit. Celková cesta tam je kolem 1000 eur, ale také ho mohou kdykoliv vrátit. Dcera žije pořád tam a už rok skoro nevychází z domu. Kdykoliv se může něco stát.”
Paní Julia tady nezůstává, protože by chtěla, ale protože nemůže odjet. Žije v ČR sama a bez možnosti, že by jí dcera z Ukrajiny mohla pomoci. Od svého příjezdu do Prahy bydlí na ubytovně. Kromě nesnesitelně náročné situaci kvůli své dceři bude muset od září řešit ještě i to, že v podstatě nebude mít peníze na zaplacení ubytování ani na ubytovně. V jejím případě budou příjmy 10 480 korun a za bydlení zaplatí 9300 korun a měsíčně ji tak zbyde 1180 korun, což není ani polovina existenčního minima.
V případě ukrajinských uprchlíků došlo stávající úpravou k reálnému propadu příjmů a další prekarizaci jejich už tak těžké situace, kdy nemají přístup do systému státní sociální podpory. Pro srovnání, občan České republiky, který se ocitne v obdobné situaci může žádat o několik různých dávek.
Této situaci šlo předejít. Úpravy zákonu Lex Ukrajina, které tuto situaci předvídaly a mohly by tak pomoci těm, kteří jsou nyní na hranici těžko představitelné chudoby, bohužel nebyly MPSV zohledněny. Aktuálně přijatá podoba naopak podmínky zpřísnila.
Chybí systémové řešení
To, že Praha je čím dál tím nedostupnější je jedna věc, ale že se s tím nic nedělá, je věc druhá. Byty se sice neustále staví nové, ale pořád to nestačí a hlavně se pak prodávají nebo pronajímají za cenu, kterou si může dovolit jen málokdo. A když se k tomu přidá neochota Čechů pronajímat byty migrantům, tak ti se pak ocitají v pasti. Spoléhat tak musí buď na ojedinělé případy toho, kdy jsou pronajímatelé otevřeni pronajmutí bytu migrantům a migrantkám, nebo na štěstí.
“Pronajímám byt mladému páru z Ukrajiny. Dokonce jsem jim hned skoro na začátku prodloužila smlouvu do roku 2027, aby si Jurij (nájemce, pozn. autorky) mohl zažádat o trvalý pobyt v Čechách. Bez toho by to bylo problematické, nebo i nemožné. Nejistota pobytu by pak ale také znamenala větší nejistotu v práci. Je to začarovaný kruh. Nemůžu si na ně jako nájemce stěžovat, platí včas, komunikace je jednoduchá – velice rychle se naučili česky, a o byt se dobře starají,” říká Marie, která pronajímá dva byty. Jeden mladému ukrajinskému páru a druhý seniorům, kteří jsou také skupinou lidí s většími problémy si najít pronájem.
Pro některé z uprchlíků a dalších migrantů by snad mohlo být řešením, stejně jako pro ostatní Pražany, se z Prahy odstěhovat. Ne všichni mají v Praze vazby, ne všichni chtějí žít ve velkoměstě a ceny bydlení jsou mimo Prahu pořád nižší, jak ukazuje interaktivní cenová mapa ministerstva financí. Pro velkou část to ovšem možnost není, protože mají děti, které chodí v metropoli do školek a škol, nebo mají zdravotní problémy a v Praze mají své lékaře, za kterými pravidelně dochází. S odchodem mimo hlavní město také přichází otázka, zda si všichni, kdo chtějí odejít z Prahy, budou schopni najít v novém bydlišti adekvátní zaměstnání.
A je samozřejmě na zvážení, jestli tento stav je to systémové nastavení, které by Praha chtěla nabídnout. Pokud tedy nechceme, aby se chudí a chudší z města vystěhovali a “udělali” místo těm, kteří mohou zaplatit.
Nedostatek všeho
Chtělo by se říci, že se na bydlení stojí fronty, jako za bývalého režimu na banány. Nejde jenom o to, že je málo nájemních bytů, které by si lidé mohli dovolit platit, ale i o to, že je málo ubytoven, které by provozovaly městské části a měly nad nimi kontrolu. To by způsobilo, že by ceny bydlení v nich mohly být více regulované.
Příkladem ubytovny, která je provozovaná městskou částí je například ubytovna v Horních Měcholupech, kde jsou ceny nižší, ale kde samozřejmě nemají žádné volné kapacity. Nejlevnějším ubytováním v Praze by pak byla Kolej Hostivař, kde lůžko stojí 4300 korun, ale kde opět nemají žádné volné místo. Částečným řešením situace by pak určitě bylo, aby takových ubytoven bylo více a samozřejmě, aby také měly dostatečnou kapacitu a byly vhodné pro ubytovávání matek s dětmi. To je totiž jeden z dalších problémů, které uprchlice musí řešit. Ne všechny ubytovny jsou uzpůsobené pro potřeby matek s dětmi a hlavně pak na pobyt samotných dětí. Často se stává i to, že mohou ubytovat matku, ale už ne dítě. A když se podaří nějaké místo najít, tak ani tak to nezaručuje vhodné prostředí pro dítě, jak popisuje paní Naděžda výše.
Ubytovna za 4000 korun na měsíc je ale velkou výjimkou. Většina ubytoven se pohybuje kolem 7000 korun za lůžko na dvoulůžkovém pokoji, někdy ale cena vystoupá i na 10 500 korun. Problém nastává i v momentě, pokud ubytování hledá člověk s postižením. Bezbariérové ubytovny téměř neexistují.
Jednorázová pomoc
Neziskové organizace jako je právě SIMI nebo Organizace pro pomoc uprchlíkům dlouhodobě upozorňují na problémy s bydlením, které uprchlíci mají. Ať už se jedná o nehygienické podmínky v některých ubytovnách, vysoké ceny za místo na pokoji, nebo pak při přechodu do nájemního bydlení. Mnozí si už nájemní bydlení našli, pro mnohé to ale stále není možné kvůli vysokým cenám.
Vysoké ceny a nákladné vstupní výdaje může jednorázově řešit podpora, kterou nabízí organizace Arcidiecézní charita Praha přes Azylový, migrační a integrační fond (AMIF). Tímto způsobem je možné v jednotlivých případech lidem pomoci se zaplacením kauce, prvního nájmu nebo provizi realitní kanceláři za zprostředkování pronájmu.
Krize bydlení se v Praze i v jiných místech ČR nadále zhoršuje a nezdá se, že bychom se jí v dohledné době zbavili. Jak jsme ukázali, pobyt uprchlíků z Ukrajiny a dalších migrantů ovlivňuje velmi specifickým způsobem. Situace, ve které se tito lidé ocitají je v současné době (léto 2024) náročná a nejistá. Nedostatek dostupného a adekvátního bydlení, včetně ubytoven, které by uspokojily potřeby všech svých obyvatel, tuto situaci dále komplikují. I když existují programy na jednorázovou pomoc, nestačí to na dlouhodobé řešení systémového problému. Potřebujeme širší podporu a zvýšení kapacit bydlení, abychom všichni mohli žít důstojně a s jistotou. Zajištění vhodného bydlení není jen otázkou základní potřeby, ale také klíčovým krokem k integraci a stabilnímu životu v české společnosti.
(Všechna jména byla změněna.)
