Ubytovny – místa naděje i zoufalství
Ubytovny se staly dočasným domovem pro mnoho ukrajinských uprchlíků, kteří se potýkají s problémy při hledání nájemního bydlení. Tento článek zkoumá současné podmínky života na ubytovnách a výzvy, kterým obyvatelé čelí, včetně vysokých nákladů a nedostatku volných míst.
Aktualizováno 1 listopadu, 2024
“Pocházím z města, které je hned vedle fronty. Opravdu se nemám kam vrátit. Žiju teď v Praze na ubytovně sama se svým osmiletým synem,” řekla nám Oksana, když jsme se s kolegy ze Sdružení pro integraci a migraci vypravili do jedné z pražských ubytoven na okraji města a zeptali se jí na její situaci.
I přesto, že Praha je poměrně dobře propojená městskou hromadnou dopravou, tak cesta do této ubytovny nebyla příliš jednoduchá. Ubytovna se nachází poměrně daleko od zastávky metra nebo tramvaje. Je to vzdálenost, kterou dospělý ujde sice bez problémů, ale pro dítě nebo seniora se může jednat o cestu až dobrodružnou částečně mezi staveništěm, sklady a městskou zelení.
Zatímco většina ukrajinských uprchlíků již v České republice pracuje a bydlí v nájemním bydlení, stále významná část z nich zůstává na ubytovnách. Mohli bychom si myslet, že ubytovny jsou levnější variantou pro bydlení, nicméně není to tak vždy. Na jedné z ubytoven na pražském sídlišti je cena za dospělého 9300 korun a za dítě do šesti let 5400 korun. Pokud jste matka samoživitelka, tak jenom za ubytování zaplatíte 14 700 korun. Rodina s dvěma dětmi by pak už zaplatila téměř 30 000 korun za pokoj na ubytovně, kde nemají ani samostatnou koupelnu a kuchyň. Samozřejmě se najdou i levnější ubytovny, jako například ta, kde bydlí Oksana, nicméně na té a téměř všech podobných není žádné volné místo. A zároveň většina ubytoven s odkazem na sezónní pracovníky neubytuje matku s dětmi. Nalézt pak bezbariérovou ubytovnu je téměř nemožné.
Celkem se v Praze nachází desítky ubytoven, které jsou stále ještě důležitou variantou ubytování pro ukrajinské uprchlíky. Některé jsou maličké, kde jsou pouze čtyři lidé, některé jsou naopak téměř až institucí, kde i po dvou letech války nachází útočiště až na dvě stě lidí. Jedná se o mladé, staré, děti, celé rodiny, matky samoživitelky, ale například i prarodiče, kteří jsou zde s vnoučaty sami, protože rodiče dětí zůstali na Ukrajině.
Školní docházka, matky, družina
I přesto, že do školy stále nechodí všechny ukrajinské děti ve věku povinné školní docházky, tak většina z nich ano, což je velice dobrá zpráva i proto, že docházení dětí do škol a školek matkám mimo jiné značně usnadňuje zapojení na trh práce. Nicméně ani škola není vždy dostačující, aby se matky samoživitelky mohly vrátit do práce a zvýšily tak možnost odstěhování se z ubytoven a následné zlepšení jejich situace.
“Můj syn chodí do druhé třídy, je mu osm a každý den ho musím vyzvedávat ze školy, protože sám ještě přijít nemůže. Škola je docela daleko, musíme jezdit tramvají a přecházet hlavní silnice. Pokud se opozdím, tak musím zaplatit sto korun pokutu za každých deset minut. Nenazývají to samozřejmě pokuta – je to odměna pracovníkovi družiny za práci přesčas,” říká Oksana ve své odpovědi na otázku, jestli pracuje a dodává:
“Kvůli synově škole nemůžu pracovat na plný úvazek. A pokud budu pracovat na částečný úvazek, tak přijdu o pomoc od státu a ve výsledku budu mít ještě méně peněz, než kdybych nepracovala, protože na částečný úvazek si nevydělám dostatek peněz, abych mohla všechno zaplatit.”
Je nutné podotknout, že toto samozřejmě neřeší pouze matky samoživitelky z Ukrajiny, jedná se o problém systému, kdy ženy s dětmi, ať už malými nebo staršími často řeší, že práci na plný úvazek není možné zvládnout, pokud nemají prarodiče, kteří by mohli pomoci. Částečné úvazky jsou pak v České republice stále nejsou tak běžné nebo jsou málo placené.
V případě ukrajinských uprchlíků se pak jakýkoliv výdělek ze zaměstnání odečítá z humanitární dávky. Ženě s dítětem se tak vyplatí pracovat, pouze pokud si vydělá okolo 20 000 korun. Oksana je tak nucená, jak sama říká projídat úspory. “Dostávám podporu 7300 korun, z toho zaplatím 6000 korun za ubytovnu za mě, synovi platí ubytování zatím stát. Na měsíc mi zůstane 1300 korun. To ale samozřejmě nepokryje všechny náklady a musím brát z úspor.”
Zranitelní
Ač to vypadá, že přechod do nájemního bydlení se částečně daří, tak ta malá část z lidí, kteří si nájemní bydlení dovolit nemohou, má velice závažné problémy. A nejde pouze o matky na rodičovské dovolené. V jedné z dalších ubytoven na pražském sídlišti se naši sociální pracovníci setkali s rodinami s malými dětmi, které se nacházely v podobné situaci. Dále i s onkologickými pacienty, kteří se ale mezi zranitelné nepočítají a to přesto, že pracovat často nemohou. Poté například se seniory staršími sedmdesáti let nebo naopak s lidmi v předseniorním věku, kteří si ale zaměstnání hledají velice obtížně.
Senioři se totiž mezi zranitelné skupiny počítají až od 65 let. Ti z nich, kteří žijí sami mají však na život méně než existenční minimum, což je 3130 korun na měsíc. Existenčním minimem se pak rozumí minimální hranice peněžních příjmů, která se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití.
Paní Aleně je 67 let a podle věku se řadí mezi zranitelné. Žije sama, platí si jedno místo na ubytovně, tj. 9300 korun měsíčně. Jde o nejdražší ubytovnu v Praze, kde bydlí několik set ubytovaných uprchlíků. Při předpokádaném zvýšení započitatelných nákladů bude v rámci humanitární dávky dostávat 6000 + 4860, tj. 10860 korun. 6000 korun je dávka pro zranitelné osoby a 4860 dávka vypočítaná podle věku. Po uhrazení nájmu jí na výdaje zbyde 1560 korun, což není ani polovina výše zmíněného zákonného existenčního minima.
Ti, kterým je třeba 64 let a nemají dostatečně velké zdravotní problémy, aby se počítali mezi zranitelné osoby, a zároveň práci v České republice s největší pravděpodobností nezískají, potom dopadnou ještě hůře a je možné, že si ani nebudou moci zaplatit ubytování.
Na jiné ubytovně na stejném sídlišti je situace ještě závažnější, protože není jisté jaké budou podmínky od září a zda nebude zdražovat. Ubytovaní se tuto informaci dozvěděli až od nás, protože majitel s nimi nekomunikuje dostatečně a má povinnost je informovat o změně smlouvy pouze dva týdny dopředu. Představa, že si sedmdesát až osmdesátileté důchodkyně z Ukrajiny za dva týdny najdou jiné bydlení, které by mohly samy zaplatit, pokud by se ubytování na jejich ubytovně zdražovalo, je skoro nemožná.
Julia, která bydlí na jedné z dalších ubytoven, kterou jsme navštívili, i se svojí vnučkou, jejíž rodiče zůstali na Ukrajině, se rozhodla na Ukrajinu vrátit. Nepředvídatelnost situace a strach, že situaci sama s vnučkou nezvládne, jelikož je sama v důchodovém věku, byly pro Juliu větší bariérou než strach z návratu do země ve válečném stavu. Julia není jediná naše klientka, která takto uvažuje. A to i přesto, že většina z našich klientek v seniorním věku pochází z východní Ukrajiny z oblastí Donětsku, Charkova nebo Toretska.
Nájemní bydlení pro všechny
Ideální by samozřejmě bylo, kdyby všichni lidé mohli důstojně bydlet v nájemním bydlení a pracovat. Že se tak stane je ale téměř nemyslitelné. Pro mnoho lidí je nájemní bydlení stále nedostupné. A ne vždy proto, že by si bydlení nemohli zaplatit. Často bydlení najít nemohou, protože jim ho nikdo nechce pronajmout.
Potýkají se s jazykovou bariérou, nedůvěrou Čechů pronajímat bydlení “cizincům”, v mnoha případech také digitální bariérou. Mluvíme zde například o ukrajinských seniorech, u kterých nelze předpokládat, že si bydlení dokáží samostatně najít na internetu. Nehledě na to, že nájemní bydlení je náročné sehnat i pro české seniory.
Situace na ubytovnách je pak také složitá a mění se často z týdne na týden. Některé jsou dlouhodobě poměrně drahé, na levnějších nejsou místa, případně se nachází mimo Prahu, nebo jsou pouze pro sezónní pracovníky a nemohou ubytovat ženy s dětmi.
Jak to bude od září?
Víme, že stát přestane platit ubytování zranitelným osobám a místo toho bude vyplácena humanitární dávka. Ve středu 17. 7. 2024 pak vláda schválila výši započitatelných nákladů na bydlení, tj jedna část humanitární dávky, která bude pro zranitelné osoby činit 6 000 korun měsíčně a pro ostatní osoby s dočasnou ochranou 4 000 korun měsíčně. Samozřejmě, pokud ale lidé budou vydělávat, tak jakýkoliv příjem, i ten z Ukrajiny se od pomoci odečítá. Jak už bylo zmíněno výše, např. onkologičtí pacienti, nebo lidé v předseniorním věku, se mezi zranitelné osoby nepočítají. Ti tak dostanou 4000 korun a k tomu 3130 korun, což je existenční minimum. Dohromady tak budou mít 7130 korun a z toho není v mnoha případech možné zaplatit ani ubytování.
Připomínáme, že zranitelných osob a těch, kteří si nájemní bydlení a ani bydlení na ubytovnách nebudou moci od září dovolit platit, nebudou desetitisíce. Bude se nejspíš jednat o stovky lidí. Nicméně pro tyto stovky lidí se bude jednat o nepřekonatelné nesnáze. Někteří z nich se nejspíš vrátí na Ukrajinu, stejně jako Julia se svojí vnučkou. Někteří se ale nemají kam vrátit, jako Oksana, která pochází z malého města, kde probíhají boje. Ve světle toho, že jak ukazují data, ukrajinští uprchlíci se státnímu rozpočtu už “vyplatili” a přispěli do něj více než kolik se vyplatilo na dávkách, by bylo přinejmenším morální těmto lidem, kteří mohou od září skončit na ulici, pomoci a hlavně s nimi i komunikovat možnosti pomoci.
A to i z toho důvodu, že Česká republika má samozřejmě také mezinárodní závazky, které plynou z udělování dočasné ochrany. Podle předsedy Legislativní rady vlády Michala Šalamouna Česká republika dostatečně nezajišťuje plnění povinností vyplývající z našich mezinárodních závazků. K této situaci ve svém stanovisku uvádí: “[Č]ástky ve výši započitatelných nákladů na bydlení resp. ubytování v rámci humanitární dávky vůbec neodpovídají reálným cenám za bydlení na ubytovnách, natož v bytech.” Navrhovaným zpřísněním podmínek ve spojení s úpravou humanitární dávky “není dostatečně zajištěno splnění povinnosti, která pro Českou republiku vyplývá z čl. 13 odst. 1 směrnice 2001/55/ES, tj. zajistit osobám požívajícím dočasné ochrany možnost přiměřeného ubytování, nebo v případě potřeby zajistí poskytnutí prostředků k obstarání ubytování.”
(Všechna jména jsou změněna)
Článek vznikl v rámci projektu Učíme se spolu 2024, který realizuje Sdružení pro integraci a migraci, o. p. s. za finanční podpory Magistrátu hl. m. Prahy.
